Milton Friedman: Metodologie pozitivní ekonomie
Milton Friedman upozorňuje na to, aby ekonomie byla pozitivní, nikoliv normativní. Na první pohled se to zdá samozřejmostí, neboť je nám jasné, čeho se ekonomie týká. Ale někdy to tak zjevné není a nějaké morální hledisko se jen těžko odstraňuje od samotné pozitivní ekonomie. Vezměme si třeba zastánce prohibice Irvinga Fishera, rozpačitost ohledně názoru ekonomů na obchod s orgány, drogami, apod. Pokud by byla jasná hranice mezi pozitivní a normatiní ekonomií, tak by neměl být nikde problém. Jenže nějaký problém zjevně existuje. Spočívá v tom, co si mnoho ekonomů neuvědomuje. Jde o to, že lidé už morální hledisko do svých rozhodování zahrnují. Jakási morální újma je tak jejich nákladem, zároveň však může člověk pociťovat užitek z morální společnosti (tedy něco jako pozitivní externalita).
Mnoho lidí nevraždí své odpůrce a neloupí, i když by se jim to zdánlivě vyplatilo, i pokud existuje vysoká pravděpodobnost neodhalení. Ale mají jakési morální zábrany – příliš vysoké náklady, tedy svědomí.
Mnoho krásných žen si nevydělává ukazováním svého těla, přestože by to bylo výdělečné a třeba i kdyby samy chtěly, ale na druhou stranu by je společnost mohla morálně odsoudit, což je vysokým nákladem.
V ekonomii tak nemůžeme opomenout pojem „morální“ zcela. Ekonomie zločinu se bez takového rozlišení těžko obejde – viz náklady a užitky ze zločinu. Tady je výraznou pomůckou právo. Zákon, který určí trest, může výrazně zvýšit náklady za nějaký zločin.
Ekonomie by skutečně měla být pozitivní vědou, v tom smyslu, že žádná ekonomická teorie nesmí být odsouzena jako nemorální právě proto, že ekonomie by měla být objektivní (jak i Friedman píše). O tom, co morální je a není by mělo rozhodovat právo. Ekonomie zločinu by pak měla stanovit výši trestu – tedy výši nákladu. Ani ekonomie zločinu tak fakticky neurčuje co nemorální je a není, to by měly určovat etické vědy, ze kterých by mělo vycházet právo.
Milton Friedman dost zajímavě propracoval testování hypotéz v oblasti ekonomie. Důležitým bodem je testování pomocí síly předpovědí s tím, že samozřejmě existuje mnoho alternativních hypotéz poskytující předpovědi, které také poměrně přesně odpovídají realitě. Vybereme pak tu, jejíž výsledky se nejvíce shodují s dosaženou evidencí. Můžeme srovnat přesnost výsledků s výsledky alternativní teorie, zároveň však odmítneme hypotézu, pokud náklady na získání výsledku jsou příliš vysoké.
Friedman vylučuje existenci řízených experimentů, máme k dispozici pouze „vyvrhnuté“ experimenty. To ale není pouze otázka společenských věd, např. u astronomie je to stejné. Friedman takto upozorňuje na to, že charakter ekonomie není tak úplně společenskovědní, upozorňuje ještě na dalším místě, že ekonomie je stejně objektivní jako fyzika. Je tak v opozici s Hayekovým subjektivismem.
Friedman se zabýval i otázkou realismu předpokladů. Říká, že
čím smysluplnější teorie, tím nereálnější předpoklady. Předpoklady hypotézy
nejsou nikdy realistické. To je logické. Pokud by měla teorie naprosto
odpovídat realitě, byla by tak obrovsky složitá, že by se v ní nikdo
nevyznal. Proto se používají modely, které jsou velmi zjednodušeny a praxi
neodpovídají, nicméně se jí blíží.
Nemůžeme také říci, že teorie funguje, musíme stanovit předpoklady, za kterých teorie platí. Teorie nikdy neplatí vždy a všude na 100%, proto je tak důležité, abychom jí stále porovnávali s alternativními teoriemi.
Myslím, že Friedmanovy myšlenky jsou velice zajímavé a je málo, co by se dalo vytknout. Samozřejmě i on má řadu kritiků, kterým se nelíbí např. testování pomocí síly předpovědí. Tato kritika se odůvodňuje tím, že lidé jednají i za podobné situace pokaždé trochu jinak a historie se nikdy neopakuje. Proto prý je každá taková situace jedinečná a historická. Za předpokladů, které Friedman stanovil, však jeho logika smysl má – tedy pokud je ekonomie objektivní vědou.
//
