Snaha začlenit bezdomovce do společnosti je mnohdy odsouzena k nezdaru

Veřejností nedávno prolétala jedna zpráva za druhou o bezdomovci Miroslavu Szamszelim. Psalo se o tom, jak z kontejneru zachránil dítě, které pak dostalo jméno Vendelín Čtvrtek. Z Miroslava Szamszeliho se stal hrdina a jeho život dostal náhle zcela nový směr. Získal nejen práci na lodi pro bezdomovce, ale i pokoj v azylovém domě, který mu poskytl Magistrát hl. města Prahy. Svůj osud ale neunesl, vyskočil totiž z okna a skončil v psychiatrické léčebně. Tento případ nastolil otázku, nakolik je vůbec pravděpodobné, aby se bezdomovec[1]dostal zpět do normálního života.

Případ Miroslava Szamszeliho byl však médii zkreslen. Ve skutečnosti se nezalekl dramatické životní změny (podle médií špatně snášel tlak okolí), trpí však vážnou psychickou chorobou, která byla dlouho neléčená. Ta se projevila v okamžiku, kdy dostal strach, že po něm jdou lidé, kteří vyhodili dítě do kontejneru. Problém se však netýká jen Miroslava Szamszeliho. Ředitel ústavu v Bohnicích, Ivan David poukázal na to, že: „velké množství bezdomovců trpí některou ze závažných duševních poruch, které mohou být i příčinou toho, že se člověk ocitl na ulici a bez domova.“[2] Jak vysvětluje mluvčí bohnické léčebny Dagmar Žaludová: „Bezdomovci se mnohdy až v sedmdesáti procentech případů projevují jako psychotici. Je proto možné, že měl třeba pocit, že jej někdo pronásleduje.“[3] Nastává zásadní problém – důvod, proč se bezdomovec stal bezdomovcem může být zároveň důvodem, proč už nedokáže normálně žít. Ačkoliv existuje poměrně dost programů na pomoc bezdomovcům (mezi oblíbené patří např. prodej časopisu Nový Prostor), mnoho bezdomovců by zůstalo na ulici, i kdyby se jim naskytla opravdu velká příležitost. Bude je tížit drogová závislost, nesamostatnost, nebo neschopnost normálně žít.[4]

Se zajímavým postřehem, proč se nedaří začleňovat bezdomovce do normálního života, přichází profesor geografie Don Mitchell. Ve své knize The Right to the City - Social Justice and the Fight for Public Space, na kterou upozorňuje Roman Matoušek, rozebírá problém veřejného prostoru. Důležité pro veřejný prostor je vyloučení některých uživatelů účelově tak, aby působil co nejlepším dojmem. Poukazuje to na příkladu lavičky, na které je dovoleno sedět, ale už ne spát. Souvisí to s tím, že veřejný prostor je vnímán jako komplement prostoru soukromého – tedy není zde dovoleno to, co je typické pro prostory soukromé – např. vykonávat potřebu, vařit, spát, apod. Hlavní problém je v tom, že ti, kteří soukromý prostor (např. byt) nemají, jednají nezákonně už jen tím, že žijí. Mitchell používá termín „anihilation of people by law.“[5]

Aby bezdomovci mohli žít, musí tedy porušovat právní předpisy. To často brání v tom, aby se vrátili do běžného života. Jedním z typických příkladů je případ pražského bezdomovce, pana Jana Jonáše. Podařil se mu velký úspěch a našel si stálou práci. Několik měsíců dělal práci pomocného tiskaře. Radost mu ale zkazil Pražský dopravní podnik, který po něm žádal 126 tisíc Kč. Tolik činí suma čtyřiceti nezaplacených pokut z přespávání v tramvajích. Žádost o prominutí dluhu skončila neúspěchem. Ani pokus jeho kolegy z tiskárny o přímluvu na dopravním podniku neměla úspěch. Raději než snahou o vyrovnání dluhu, pan Jonáš šel horší cestou. Práce v tiskárně nechal, dluh nechal být a vrátil se k prodeji Nového Prostoru. Manažer Nového Prostoru Jakub Chudomel ale varuje: „Buď se k dluhům postaví, nebo jednou umře někde ve škarpě.“[6]

Závěrem je třeba říci, že skutečnosti zde uvedené jsou argumentem k tomu, že většina programů, které se snaží začlenit bezdomovce do společnosti, je předem odsouzena k nezdaru. Vždy záleží především na individuální motivaci a snahu daného jedince se ze své situace dostat. Programy na podporu bezdomovců by tak měly směřovat především k tomu, aby poskytovaly podmínky potřebné k tomu, aby se bezdomovec např. mohl reálně ucházet o práci. S velice originální a účinným programem „Project Homeless Connect“ přišla společnost Google. Bezdomovcům v San Franciscu se rozhodla doživotně a zdarma poskytnout telefonní číslo a hlasovou schránku. To jim pomůže při hledání zaměstnání, neboť zaměstnavatel je pak může snadno kontaktovat a oni mohou případně reagovat. Odpadne i problém s kolonkou „telefonní číslo“ při vyplňování žádosti o zaměstnání. Jak tvrdí zástupci Googlu: „Pokud ho člověk nevyplní, jeho šance na úspěch se mnohonásobně snižují.“ Zůstává už jen otázka, odkud si bezdomovci vzkaz vlastně vyzvednou.[7]