Kum apem a, apem beba...

Oči hluboké s výrazem zpytavým, tvář lemují vlasy zlatavého obilí, na rtech lehký úsměv a tím, jakoby duše se ptala, jaký je ten svět?

Tak jsem poznala Michala Pokorného, je to už dávno, a přece zdá se mi, že to bylo včera. Bylo prvního září, vedla jsem svého syna poprvé do školy. Davy vyděšených, žádoucích dětí obklopovaly školu, paní učitelka Přeučilová začala tvořit dvojice dětí, které spolu vstoupí do školní budovy a tím do první významné etapy svého života, pro poznání vzdělání a nalézání sebe sama. Začínalo pro ně něco zcela nového, co do té chvíle jim bylo tajemstvím a touženým očekáváním. Neznámo, kam je ale nutno vstoupit. Paní učitelka vzala za ruku Michala a mého syna a spojila tak dva kamarády, dodnes jsem za tento okamžik vděčná.

Michal prošel velmi úspěšně základní školu v Kodaňské ulici ve Vršovicích a rovněž velmi lehce vystudoval gymnázium v Přípotoční ulici. Pak učinil další lehký skok a vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Mám ten dojem, že Michal je student, který se učí tak, že učebnici neotevře, že mu skutečně stačí přiložit ji na hlavu a kouzlem kouzelníka Čáryfuka vědomosti přejdou tam, kam mají. A chodí velmi dobře. Michal již dnes vlastní titul bakaláře ekonomických studií (spíše národního hospodářství). A jde dál, jak řeky proud.

Krom všeho je odborníkem na PC a tato podivná bednička pro něj není dávno podivnou, zvládá ji již dlouho a velmi dobře, je mu pomocníkem i kamarádem. Dříve, zvláště na vesnici, se neutajilo vůbec nic. Nebo třeba v takových chatových osadách, tam se vědělo zcela bezpečně, co měli u sousedů k obědu, kdy se Pepa s Mařkou pohádali a že u Marků jim letos ty švestky nekvetou a úroda nebude. A tak se to šuškalo od ucha k uchu a dělalo se, jako že nic. Dnes nic takového předstírat vůbec nemusíme. Největší drbnou byla někde třeba bába Šestáková, dnes je to internet. Tomu svěříme i to, co bychom ani bábě nepověděli. Ale zase takový internet k zahození úplně není. Pro Michala je to dávno hračka a velký pomocník. A tak my, co to moc zrovna neumíme, se k němu obracíme o pomoc. V loňském roce jsem se seznámila s touto bedničkou pro většinu lidí již tolik banální, ještě si s ní zdaleka netykám a jen tak tykat nebudu, leč pro mou potřebu to zatím stačí. Když jsem jednou potřebovala pomoc, protože ta má bednička se mi podvolit nechtěla, navštívila jsem Michala. Místo však na bedničku jsem koukala na stěny ověšené obrázky a pohled to byl příjemný. Naprosto nečekaný. Viděla jsem, že od té kresby slávistických fotbalistů, která leží již mnoho let na mém psacím stole, pod klávesnicí mého PC, udělal Michal neobyčejný pokrok. Již tenkrát, když ji daroval mému synovi, jsem si všimla, že jeho kresba slávistických fotbalistů má v sobě jeden základní rys, totiž výtvarný talent. Na té dětské kresbě je patrné, že Michal kresbu zvládá, ale co je důležitější, že již tenkrát v té kresbě, aniž by to tušil, dovedl postihnout stav mysli a duše. Jeho pokoj je plný kreseb a obrázků. Rejstřík má široký od dinosaurů po picassovsky pojaté kresby rozvolněných pohybů (třeba hrajících hudebníků) až po portréty hlav státu a portréty zasněných dívek a dívčích aktů. Jeho kresba je jemná, něžná a jeho výtvarné sdělení, a to je to nejdůležitější, jde za rámec spodobněné skutečnosti a dovede vyjádřit stav duše a mysli. Dívčí portréty dýchají, oči dívek, zasněné i žádoucí, živé, jejich prostřednictvím dovede vyjádřit svůj pocit a sdělení. Kresba ,,Jen sen“ jen dýchá svým snem a je pohledem dovnitř, až do samých hlubin duše. Kresba „Ztratil se pes“ je dokladem toho, že Michal má smysl pro ilustraci.

Má fantazii a smysl pro volnou tvorbu. V Michalovi dříme, nebo lépe je uložen, rodící se umělec, jehož se hluboce vnitřně dotýkají objevované city, vztah ke světu, ke společnosti, která ho obklopuje. A Michal objevuje a analyzuje Jeho talent je umocněn nejen darem výtvarným, ale také darem slova, vyjadřující se poezií i prózou. Však právě poezie je tolik vlastní mladým lidem. Jí svěří všechny svá trápení, pochybnosti, jejím prostřednictvím se chce podívat do dna duše a nejen své, vidí do lidských srdcí, tam hledá a tápe, mnohdy objevuje řešení, které není vždy bezbolestné, ale i v té duše bolesti objevuje krásu, dochází ke kráse slova. Michal nalézá, poznává, hledá. Však hledačství má uložené právě ve svých očích. Píše i prózu, avšak i v poezii projevuje svůj smysl pro příběh. Snad i právě proto, že je normálním klukem, který není vzdálen živě žitému životu. Michal je sportovec, fandovstvím i prakticky provozovaným sportem jako je florbal, fotbal a jízda na kole. Baví ho i turistika, a tak stále objevuje, jde po červené, po červené stezce svého osudu.

Pokud vím, Michal navštívil mnoho výstav, mnoho divadelních představení, není mu cizí ani smysl pro fotografii. Michal je talent. Říkám to beze všech přívlastků, protože talent, jako všechno se musí, nebo má, nebo by se mělo pěstovat. Jako ta květinka, když se nezalévá, uvadá. Talent je předpoklad a u Michala je velký. Bude jen a jen na něm, obdaří-li naši vlast prací zdatného ekonoma, možná nás i překvapí dalším vzděláním, nebo vydá-li se na cestu umění a vstoupí mezi jedinečné.

Leonardo da Vinci v jedné ze svých básní napsal: „Bez otáčení jde ten, kdo míří ke hvězdám, slouží bez umdlení.“ Tento citát se stal životním mottem našeho malíře z milovaných Jana Zrzavého. I Jan Zrzavý byl mladým a toužebně se chtěl stát malířem. Ono ještě k tomu talentu je potřeba mít určitou posedlost a pokoru, bez nich to nejde. Tu měl i Jan Zrzavý, i on měl rovněž dar slova . Často již má generace říká okřídlené heslo: „Když jsem byl mladý, to bylo!“ Ne. Nebylo. Být mladým není někdy zrovna lehký úděl, je to období těžké, období hledání, mnohdy hledání bolestné, kdy se duše trápí a tápe. Nejlépe tyto pocity vyjadřuje poezie a umění jako takové, má-li někdo jeho dar, je to dar shůry, a je-li požehnaný, stává se posláním. Vykročit na tuto cestu je úkol, úkol, který není zrovna lehký. Potěšením se musí stát cesta sama, nikoli její cíl. Vykročí-li někdo na tuto cestu s těmi nejčistšími úmysly a potřebným zápalem (protože musím hořet, abych mohl zapalovat), nečeká ho patrně cesta lehká, avšak úkoly na ní splněné jsou slastí. Dovolte, prosím, abych ještě odcitovala poselství Jana Zrzavého mladým umělcům: „Mladý malíři, chceš být zajisté velkým umělcem? Chtěj! Neboť jinak nestojí za to, abys maloval a bylo by lépe věnovat síly jinému povolání užitečnému lidem. Měj na paměti tyto věci. Musíš obrátit všechny své síly, svůj zájem a lásku jedině jen k svému umění a dosažení cíle. Vše ostatní musíš mu podřídit, prvé i to poslední nač myslíš, musí být obraz a zase jen obraz. Jsi-li povolaný k umění, věnuj se jedině jemu. Když všechno tě opustí a zklame, jedině láska ti zbude, láska k umění, která okrašluje život a je jedinou věcí, pro níž lze litovat, že je nám jednou zemřít. Tvořit, malovat je vášeň. Vášeň nejsilnější a nepřemožitelná, která byť všechny touhy v tobě uhasly, nesmí pominout. Všeho se můžeš zříci, umění nikdy. Nic nesmí být dost silné, aby tě mohlo zdržovat, žádná překážka dosti velká, abys ji nepřekonal. Varuj se přílišných pochybností o sobě. Nedůvěra je tvůj největší nepřítel, který ti vyráží štětec z ruky. Musíš usilovat o to nevyšší, žádej nemožné, nepřestávej o tom snít. Pevně věř, že toho můžeš dosáhnout. Víra je onen okřídlený oř, bez něhož nelze vystoupiti k výšinám.“ Pak dále pokračuje Jan Zrzavý: „Nedej se zmást tím, že jiní malují jinak… ze své lásky a štěstí, ze své bolesti a utrpení vytvoř svoje dílo, učiň slovo tělem…velikost talentu tě mohou učinit velkým malířem, ale ne velkým umělcem….v čem tedy záleží velikost tajemství genia?…ve velikosti a síle jeho citů, vášní a chtění, v jeho velikosti mravní. Velikost umělcova je podmíněna velikostí lidskou. Jen budeš-li velkým člověkem, můžeš být i velkým umělcem“ [Jan Zrzavý, Vyznání umělcovo 1920].

Milý Michale,toto si vyvěs na viditelné místo a zároveň si to ulož do paměti srdce, stane-li se malířství či zúročený dar slova tvým jedinečným přáním vykročit na tuto cestu. Pokud ano, já ti na tu cestu přeji hodně světla a štěstí. A jistě nejen já, ale my všichni kdož stojíme ve tvé blízkosti, především tvá rodina, tví kamarádi a my všichni, jenž jsme s radostí shlédli tuto výstavu.

Myslím, že sudičky, které stály u tvé kolébky ve znamení blíženců, ti naložily darů bohatě a je jen na tobě, kam je nasměruješ. Není to ani lehký úkol ani lehké rozhodnutí. Ten nejmoudřejší z moudrých, a to je čas, životní zkoušky , zápasy a náhoda o které se říká, že je Bůh sám, ti ukáží tu správnou cestu na níž vykročíš.

Ze znamení blíženců, Eliška Peroutková