16. 8. 2010
Kam se poděla krása obrazů?
Asi si už ani nikdo takové věci nevšimne, ale dnes už téměř nikoho nezajímají obrazy nebo snad sochy. Málokdo se v nich vyzná a málokdo chápe jejich symboliku a poslání. Je jen velmi málo těch, kteří tento druh umění obdivují. Zato je však velmi mnoho těch, kteří obdivují fotografie a těch, kteří i sami fotí. A úplně nejvíce je těch, kteří jsou odborníky na filmy, sledují na DVD každou novinku, čtou recenze a mezi kamarády se baví převážně o tom, co viděli v kinech a jaké byly efekty a děj příběhu.
Jak už to tak bývá, všechno souvisí se vším. A proč to tak všechno je, to nejlépe zjistíme, když se ohlédneme do minulosti. A není to ani tak dávno, kdy neexistovaly ani filmy, ani fotografie, a tak jediným vizuálním prostředkem, jak zachytit realitu nebo myšlenky, byly obrazy a sochy. A právě proto, že to byl jediný způsob, jak věrně zachytit obrazový vjem, malovalo se hodně, malovalo se věrně a realisticky. Stejně jako dnes chceme mít fotografie z dovolené, tehdy chtěl mít šlechitc svůj obraz, obraz své rodiny, který by je zachytil co možná nejlépe a přečkal generace. Jenže výtvarné umění i tak mělo svou hloubku, svá pravidla. A protože často zachycovalo velmi zajímavé a složité myšlenky, city a situace, malířem se nemohl stát jen tak někdo. Vrcholem bylo baroko. Staří mistři museli být skvělými psychology, aby dokázali promluvit divákovi do duše. Potřebovali znát zákony optiky, aby věděli, co divák na jejich obraze uvidí, museli vědět, jak namalovat perspektivu, aby byl obraz věrohodný. Museli znát malířskou symboliku, historii, mytologii, bibli,... Je velice těžké namalovat působivý, hluboký a realistický obraz. Není náhoda, že jeden z největších malířů, Leonardo da Vinci, byl také vynikající a všestranný vědec. On své znalosti biologie, fyzilogie a dalších mnoha věd využil při malování. Tehdy to bylo také o to složitější, že malíř se prostě nemohl sebrat, zajít do výtvarných potřeb, koupit několik tub s barvami a plátno. To všechno se muselo sehnat, případně vyrobit, i olejové barvy se musely nejprve ve 14. století vynaleznout. A barva v tubě je vynález až 19. století.
Tehdy bylo zákazníků mnohem více než dnes. Dnes si málokdo nechá namalovat portrét, málokterý malíř se pachtí s tím, aby namaloval co nejvěrněji realitu. Proč také, když se to dá zachytit jedním cvaknutím fotoaparátu. Není lehké fotografovat, i fotoaparát má svá nastavení, fotografie musí mít svou kompozici a myšlenku. Ale je to přeci o tolik snazší, než realitu namalovat.
Mnoho lidí obdivuje fotografii, ale neuvědomuje si, že mnohdy obdivuje jen krásnou realitu, kterou fotograf zachytil tím, že zaostřil a stiskl spoušť. Vlastně jen pasivně zachytil skutečnost přesně takovou, jaká byla. Malířství je v tomto ohledu výš. Na obraze vidíme nejen sám obraz, ale i malířovu duši. Tu na fotografii krajiny těžko nalezneme. Tahy štětcem na fotografii nejsou. A snad právě proto, že fotografii něco chybí, moderní malíři, ve stínu fotografů, upustili od věrného zachycování reality a vrhli se na to, čeho fotografie mohou jen těžko dosáhnout. Malovalo se jinak. To už impresionisté (ještě včas) otočili kormidlem malířství. Manet tolik nedbal na věrnost obrazu, o to méně mnohem později kubisté a abstrakce rozbourala i ty poslední zbytky fyzického světa. Malířství dokázalo jako první odpoutat duši od těla.
Ale pozor, nenechte se zmást. I fotografové mohou vložit do svých fotografií myšlenku, vytvořit kompozici a ne jen pasivně přijímat realitu. Nemusíte být znalci obrazů, ale jistě znáte českého fotografa Františka Drtikola, který ve svých kubistických fotografiích dokázal zachytit více, než jen prostou realitu bez myšlenky. Opravdový fotograf by měl být jako opravdový malíř nebo spisovatel, měl by dokázat zachytit na svých dílech alespoň část své vlastní duše. Jinak je to jen prostá reprodukce reality, která už není umění, ale řemeslnou zručností.
No a teď už je asi zřejmé, proč obrazy přichází o diváky. Fotografie jsou dnes atraktivnější, barevné, ve vysokém rozlišení, nedokonalosti jsou upravené v photoshopu. Kdežto malířů ubývá, nemají už téma, především však nemají cíl. Kdo dnes ví, co je cílem dnešního moderního malíře? Spíše než estetika je to touha šokovat diváka, přimět ho zděsit se, rozčílit se, zvednout se ze židle, vyburcovat ho a nechat ho explodovat. Jiní zase touží nesmyslnými díly poukázat na nesmyslnost dnešního světa. Spolu s přehnanou abstrakcí to pak vede k tomu, že umění dnes už nikdo nerozumí a běžný divák prchá. Z umění se totiž tímto vytrácí estetika a "řadový občan" netouží vidět dílo, kterému nerozumí nebo je mu snad dokonce odporné. Chce vidět líbivý obraz, tak jako tomu bylo třeba v renesanci. Také, že malíři se i tehdy museli (pokud chtěli něco prodat a uspět) podřizovat konvencím a přáním zákazníků.
Ale i když je fotografování mnohem praktičtější, realističtější a snazší než vytvořit obraz, ještě mnohem dál je film. Film je také uměním, už surrealisté ho tak často používali (např. i Salvador Dalí). Nejen, že dokáže vytvořit ještě věrnější, pohybující se realitu, navíc ji dokáže spojit i se zvukem, se slovy, s hudbou. Pokud někdo umí udělat z filmu umění, je to zážitek.
Jak už to tak bývá, všechno souvisí se vším. A proč to tak všechno je, to nejlépe zjistíme, když se ohlédneme do minulosti. A není to ani tak dávno, kdy neexistovaly ani filmy, ani fotografie, a tak jediným vizuálním prostředkem, jak zachytit realitu nebo myšlenky, byly obrazy a sochy. A právě proto, že to byl jediný způsob, jak věrně zachytit obrazový vjem, malovalo se hodně, malovalo se věrně a realisticky. Stejně jako dnes chceme mít fotografie z dovolené, tehdy chtěl mít šlechitc svůj obraz, obraz své rodiny, který by je zachytil co možná nejlépe a přečkal generace. Jenže výtvarné umění i tak mělo svou hloubku, svá pravidla. A protože často zachycovalo velmi zajímavé a složité myšlenky, city a situace, malířem se nemohl stát jen tak někdo. Vrcholem bylo baroko. Staří mistři museli být skvělými psychology, aby dokázali promluvit divákovi do duše. Potřebovali znát zákony optiky, aby věděli, co divák na jejich obraze uvidí, museli vědět, jak namalovat perspektivu, aby byl obraz věrohodný. Museli znát malířskou symboliku, historii, mytologii, bibli,... Je velice těžké namalovat působivý, hluboký a realistický obraz. Není náhoda, že jeden z největších malířů, Leonardo da Vinci, byl také vynikající a všestranný vědec. On své znalosti biologie, fyzilogie a dalších mnoha věd využil při malování. Tehdy to bylo také o to složitější, že malíř se prostě nemohl sebrat, zajít do výtvarných potřeb, koupit několik tub s barvami a plátno. To všechno se muselo sehnat, případně vyrobit, i olejové barvy se musely nejprve ve 14. století vynaleznout. A barva v tubě je vynález až 19. století.
Tehdy bylo zákazníků mnohem více než dnes. Dnes si málokdo nechá namalovat portrét, málokterý malíř se pachtí s tím, aby namaloval co nejvěrněji realitu. Proč také, když se to dá zachytit jedním cvaknutím fotoaparátu. Není lehké fotografovat, i fotoaparát má svá nastavení, fotografie musí mít svou kompozici a myšlenku. Ale je to přeci o tolik snazší, než realitu namalovat.
Mnoho lidí obdivuje fotografii, ale neuvědomuje si, že mnohdy obdivuje jen krásnou realitu, kterou fotograf zachytil tím, že zaostřil a stiskl spoušť. Vlastně jen pasivně zachytil skutečnost přesně takovou, jaká byla. Malířství je v tomto ohledu výš. Na obraze vidíme nejen sám obraz, ale i malířovu duši. Tu na fotografii krajiny těžko nalezneme. Tahy štětcem na fotografii nejsou. A snad právě proto, že fotografii něco chybí, moderní malíři, ve stínu fotografů, upustili od věrného zachycování reality a vrhli se na to, čeho fotografie mohou jen těžko dosáhnout. Malovalo se jinak. To už impresionisté (ještě včas) otočili kormidlem malířství. Manet tolik nedbal na věrnost obrazu, o to méně mnohem později kubisté a abstrakce rozbourala i ty poslední zbytky fyzického světa. Malířství dokázalo jako první odpoutat duši od těla.
Ale pozor, nenechte se zmást. I fotografové mohou vložit do svých fotografií myšlenku, vytvořit kompozici a ne jen pasivně přijímat realitu. Nemusíte být znalci obrazů, ale jistě znáte českého fotografa Františka Drtikola, který ve svých kubistických fotografiích dokázal zachytit více, než jen prostou realitu bez myšlenky. Opravdový fotograf by měl být jako opravdový malíř nebo spisovatel, měl by dokázat zachytit na svých dílech alespoň část své vlastní duše. Jinak je to jen prostá reprodukce reality, která už není umění, ale řemeslnou zručností.
No a teď už je asi zřejmé, proč obrazy přichází o diváky. Fotografie jsou dnes atraktivnější, barevné, ve vysokém rozlišení, nedokonalosti jsou upravené v photoshopu. Kdežto malířů ubývá, nemají už téma, především však nemají cíl. Kdo dnes ví, co je cílem dnešního moderního malíře? Spíše než estetika je to touha šokovat diváka, přimět ho zděsit se, rozčílit se, zvednout se ze židle, vyburcovat ho a nechat ho explodovat. Jiní zase touží nesmyslnými díly poukázat na nesmyslnost dnešního světa. Spolu s přehnanou abstrakcí to pak vede k tomu, že umění dnes už nikdo nerozumí a běžný divák prchá. Z umění se totiž tímto vytrácí estetika a "řadový občan" netouží vidět dílo, kterému nerozumí nebo je mu snad dokonce odporné. Chce vidět líbivý obraz, tak jako tomu bylo třeba v renesanci. Také, že malíři se i tehdy museli (pokud chtěli něco prodat a uspět) podřizovat konvencím a přáním zákazníků.
Ale i když je fotografování mnohem praktičtější, realističtější a snazší než vytvořit obraz, ještě mnohem dál je film. Film je také uměním, už surrealisté ho tak často používali (např. i Salvador Dalí). Nejen, že dokáže vytvořit ještě věrnější, pohybující se realitu, navíc ji dokáže spojit i se zvukem, se slovy, s hudbou. Pokud někdo umí udělat z filmu umění, je to zážitek.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
