Kde je ukryté tajemství portrétu
Malovat a kreslit portréty je jiné, než kreslit jablka. Když kreslím slečnu, po pravdě u toho ani moc nepřemýšlím. Jen se dívám a kreslím to, co vidím. Pak obraz dokončím a třeba si řeknu: ano, to se mi povedlo, podařilo se mi zachytit její duši. Jenže pak nevím.. jak se to vlastně stalo? Jak jsem udělal to, že dívka je zasněná, že je smutná, že působí bezradně nebo inteligentně? Něco může vyjádřit barva.. pokud je dívka bledá, může to zvýraznit smutek nebo neštěstí, pokud je barevná, může to zvýraznit její živost. Jenže to není to hlavní. Výraz se ukrývá jinde, nemusíte ani používat barvy, stačí pár tahů tužkou. Tak v čem to je?
A pak mi to došlo. Je to tak snadné. Vždyť přece vím, jak jsou na portrétu důležité oči. Lesk v očích, velikost zorniček, nebo to, kam pohled dívky směřuje, to všechno vyjadřuje její duši. Když se dívky dívá přímo před obraz, sleduje vás, je zaujatá. Když se dívá dolů, může být smutně zasněná. Když se dívá vzhůru, něco si přeje, po něčem touží. Důležité je také, zda hledí přímo, nebo svou tvář poněkud odvrací od diváka. Může se stydět, mít obavy, nemusí vnímat vaší přítomnost. To vše souvisí s dívčím pohledem.
Jenže ani to není všechno. Oči vyjádří hodně, ale důležitá jsou i ústa. Vyjádřit tvar úst není tak snadné, jak se zdá. Ústa jsou zvlněná, většinou jen velmi mírně. A každé takové prohnutí vyjadrřuje ty drobné nyance duše kresleného modelu. Důležité je i to, zda jsou ústa zavřená, nebo třeba jen trochu pootevřená.
