Kum apem a, apem beba...

19. 11. 2007

Naivní umění

Co je to naivní umění? Myslím, že každý si sám už leccos představí podle samotného názvu.

Je to umění plné naivity, tak jako surrealismus plné snů, ale na rozdíl od něj, je posláním naivních umělců, rozdávat radost, ukazovat snové štěstí, bez agresivity, bez napětí.

Já osobně v tomhle vidím velké mínus a důvod, proč naivní umělci nejsou tolik uznávaní. Vzhledem k tomu, že ukazují, jak je svět krásný, barevný, jak je vše veselé a jak se všichni usmívají, s jednoduchým motivem, často postrádají něco jako hlubší smysl. Tedy nedávají divákovi takový prostor k zamyšlení, k pochybnostem.

Záměr naivních umělců je diváka rozradostnit, odtrhnout ho od reality drsného světa. Často lze v takových obrazech spatřit nostalgii, ať už v podobě starých zlatých časů, barevných vzpomínek na mládí, snů, které se nevyplnily, nádherné krajiny, které jsme si přáli navštívit. Často má blízko k poezii. Hlavně u básní lyrických, krajinomalebných, prostě takových, jaké jsou samotné obrazy.

Charakteristické pro tyto obrazy je nereálnost spočívající v zjednodušení nebo stylizaci postav, hladké tvary, pohádkovost, barevnost.

Zakladatelem tohoto stylu je Henri Rousseau (1844 - 1910), přezdívaný "Celník". Údajně se pokoušel malovat realisticky, ale to mu nešlo. Byl opravdu celníkem, malovat se učil sám a za svého života se mu dostávalo spíše opovržení. Věřil, že obrazy mají v sobě něco magického. Věřil tomu do té míry, že se některých svých výjevů bál.

Narodil se ve Francii, sloužil na vojně jako saxofonista, údajně se účastnil výpravy do Mexika. Bojoval ve válce proti Německu, pak se stal celníkem. Nakonec se věnoval pouze malířství. Byl dvakrát ženatý, obě jeho ženy zemřely. Chtěl se oženit ještě jednou, ale byl odmítnut. Krátce na to zamřel.

"Jeho obrazy si koupili P. Gauguin, O. Redon, Picasso, V. Kandinskij, aj.Rousseau se sám považoval za velkého malíře (Picassovi řekl: "My jsem oba největší malíři naší doby; Vy v egyptském, já v moderním slohu") a nikdy nepochybovalo správnosti svých obrazů. Vždy tvrdil, že maluje přesně to, co vidí. Dovedl si uchovat čistý cit a nezatížený pohled dítěte. Se stejnou pečlivostí a láskou propracovává každý obraz do nejmenších detailů, aniž kdy poruší jeho celkovou jednotu." ¹

"V osmdesátých letech minulého století začal svými plátny obesílat pařížský Salón nezávislých neznámý malíř Henri Rousseau, později proslulý pod jménem Celník. Před jeho obrazy bývala tlačenice, diváci propukali v hlasitý smích a kritici se předháněli v ironických komentářích na adresu prostoduchého samouka.
V roce 1893 se před Celníkovými obrazy, vystavenými v Salónu, zastavil dvacetiletý mladíček a okouzleně si je prohlížel. "Líbí se vám?" zeptal se člověk stojící opodál. "Je to nádherné," řekl mladý muž a podíval se na nuzně vyhlížejícího padesátníka. "A kdo jste vy?" "Já jsem Henri Rousseau," odpověděl malíř. Tím mladíčkem byl Alfred Jarry.
Tak začalo přátelství, které trvalo až do básníkovy smrti. Jarry uvedl Celníka do literárních kaváren a staral se, aby se o něm psalo. Díky Jarrymu se Rousseau dostal do společnosti Guillauma Apollinaira, Roberta Delanoya, Pabla Picassa a zvolna se stával slavným.
Vztah básníka a malíře byl natolik přátelský, že když Jarryho brzy po premiéře Krále Ubu vyhodili z bytu, půl roku bydleli v Celníkově ateliéru. Tehdy Rousseau namaloval i Jarryho portrét. Měl na něm tak dlouhé vlasy, že v Salónu byl obraz mylně označen jako Portrét paní A. J.
Netrpělivý Jarry seděl při portrétování jen jednou. Pobaveně vyprávěl, jak mu Rousseau měřil nos, ústa a uši a jak míry pečlivě přenášel na plátno. Pak mu přikládal k obličeji tuby s barvami, aby nalezl správný odstín pleti. Obraz se bohužel nezachoval, Jarry, věrný své divoké povaze, šokoval hosty tím, že svůj portrét používal jako terč při střelbě z revolveru." ²